Milan a Jiří Svojanovští

Začínali jsme trénovat s rovným kusem plastového žlabu a někteří měli rouru. To byly úplné začátky. Tuším, že v roce 2005 byl Jirka na prvním turnaji v Brně i s Martinem. Seznámili se na akci, která se jmenuje Manželská setkání, Jirkovi tehdy bylo sedm nebo osm let a tam byli mlaďoši, kteří se starali a tvořili program pro děti. My ho pak požádali, jestli by občas nechtěl dělat Jirkovi asistenci. A tak s Jirkou chodil na oslavy, volnočasové aktivity, a zároveň začali hrát bocciu. Bohužel jsme pro Jirku neměli nikoho stálého, a tak jsem mu postupem času začal dělat asistenci já. Velký zlom pro něj i pro mě byl v roce 2014. Přišla pozvánka do reprezentace. Skládal se tým pro Peking a tehdy si Jirku vyhlídli v Praze. Donutilo nás to začít pořádně pracovat s míčky a rampou a vše dostalo jiný rozměr. Po té sportovní stránce musím říct, že to bylo super. Pamatuji se, že nejpřátelštější atmosféra byla v call room s Japonci. My to ještě prožíváme na rovině křesťanské, kde je to umocněno společným prožíváním víry. Ale i jinde jde vidět, že jsou lidé laskaví. Zajímavá situace byla i s Američany. Tam byl asistent, celý potetovaný a vypadal jako hromotluk. Bál by ses ho někde potkat, ale zkrátka pokorně pomáhal tomu vozíčkáři. A to mě na tom baví, že vidíš i tyhle situace.