Jan Bajtek

Vždy jsem hrával fotbal. Jsem ještě z té generace, která hrávala každé odpoledne před barákem. Branky z bot a batohů, zkrátka co šlo. Chvíli jsem hrával i v Sigmě. Všimli si mě na nějakém turnaji v hale, tak jsem pak jezdil na tréninky i do školy do Olomouce. Bylo to dost náročné. Na hřišti jsem byl šest dní v týdnu. Otec vždycky říkal, že když budu hrát dobrý fotbal, tak školu moc nemusím hrotit, ale zvládal jsem to. Po nějaké době mě to přestalo bavit. Odjížděl jsem v šest ráno a přijížděl v šest večer. V polovině šesté třídy jsem se rozhodl odejít a vrátit se do Mohelnice. Po dokončení třeťáku se mi stal o prázdninách úraz. Byli jsme s kamarády hrát fotbal na pláži a potřebovali jsme se zchladit. Skákal jsem šipku do vody a narazil jsem. Byl to šok. Vůbec jsem nevěděl, že mám něco s páteří. Převezli mě do Brna, a pak až na rehabiliťáku, kde všude vidíš ty vozíčkáře na chodbě, ti to postupně dochází. Byl jsem tam od července a domů jel až na Vánoce. Po úraze jsem se na svět začal dívat trochu jinak, začal jsem si věcí více vážit. K boccii jsem přičichl v Praze v Parapleti, a pak i na rehabiliťáku v Košumberku. Začal jsem hrát v jejich klubu a asi v roce 2009 jel na první závody. V začátcích mi prostě dali míček do ruky a vlastně mi to ani nepřišlo těžké. Z fotbalu jsem měl návyk trénovat a řekl si, že nebudu jezdit jen na turnaje. Trénoval jsem doma z kuchyně do obýváku a asi v roce 2014 jsem přestoupil do HSC Havířov.