Plzeň 2019 – Dojmy zlaté medailistky Barči

Nevím, jak tenhle víkend popsat… Asi jako víkend plný překvapení. V týmech se nám moc nedařilo, ale o to větší šance byla v jednotlivcích. O tom ale níže.

V pátek se odehrála soutěž týmů a páru. První zápas jsme hráli s Ukrajinci. Moc neznali pravidla, ale za to jim to spolu hrálo. Tudíž jsme na plné čáře prohráli 8:0. Další zápas jsme hráli s Prahou. Jsou to moc dobří hráči. O to jsme tedy šli do zápasu s větší vervou. Rvali jsme se, leč marně a odnesli jsme si prohru 7:4 a tím i předposlední místo v tabulce.

Sobota už byla zajímavější a více o psychice. Začala totiž soutěž jednotlivců, konkrétně zápasy v základních skupinách o postup do čtvrtfinále. Jako první mě čekala na kurtu má obava. Jde o člověka, který se při házení neustále kýve a vrže mu tím pádem vozík, což mě vyvádí z míry. Naštěstí jsem to ale ustála, rozdýchala, a mohlo se jít do zápasu, který pro mě skončil výhrou 3:1. Po obědě mě čekal poslední zápas ve skupině. Nebyla jsem nervózní, ale nešlo mi to tak, jak bych si představovala, takže bohužel prohra. Znamenalo to, že postupuju do čtvrtfinále z druhého místa ve skupině. Byla jsem naštvaná. Věděla jsem totiž moc dobře, že se dal ten druhý zápas vyhrát.

A máme tu neděli aneb finálový den! Hned v první časovce jsem svedla boj s hráčem z Velkého Meziříčí. Dosud jsem ho nikdy neporazila. Řekla jsem si ale, že tentokrát to musí vyjít. Byl to zápas plný napětí. Do poslední směny zápasu se šlo za stavu 2:1 pro mého soupeře. V minutě mezi směnami mi mamka položila ruku na rameno a do ucha mi zaznělo „Otoč to, máš na to, a Ty to víš.“ Praly se ve mě snad všechny emoce, které existují. Chtělo se mi brečet. Ale věřila jsem. Snažila jsem se, co to šlo. Zápas skončil mou výhrou 3:2 a mohla jsem začít brečet, brečet štěstím, že jsem v semifinále, ale i úlevou, že to nejhorší už je za mnou.

Semifinálovým soupeřem mi byl klubový sok Roman. Ještě nikdy se mi ho nepovedlo porazit. Třetí směna skončila stavem 2:1 pro Romana a ve mě by se krve nedořezal. V minutě mezi směnami se od mamky dostalo do ucha, že když se mi povede první míček, mám vyhráno. Co řekla, stalo se. Podala jsem a nalepila. On vyházel svých 6 míčů a můj jeden stále bodoval. Nemusela jsem hrát dál. Bod by mi stačil, ale já si chtěla dokázat, že dokážu připsat další body. Zvedla jsem ruku, aby mi mamka podala míček. Položila jsem si ho do klína. Teď buď a nebo. Připsala jsem k bodu ještě další 2 a vyhrála tedy 4:2. Tentokrát jsem si to své „JO!“ zařvat musela. Tahle výhra mě totiž těšila daleko víc než ty ostatní. Ne ze škodolibosti, spíš proto, že jsem ho poprvé dokázala porazit.

Po podepsání protokolu jsem skončila u umyvadla s obličejem pod kohoutkem se studenou vodou. Potřebovala jsem se nastartovat na finále. Soupeřkou mi tentokrát byla ta dotyčná, se kterou jsem prohrála druhý zápas ve skupině. Na kurtu není kamarád nikdo, mimo kurt ano. To je základní boccistické pravidlo. Poslední směna zápasu skončila stavem 2:2 a to znamenalo, že dojde k hodu mincí o to, kdo začne hodem tiebreak. Byla to padesátikoruna. Měla jsem na výběr Prahu nebo číslo. Praha mi vyhrála tiebreak, a to doslova. Nikdy jsem necítila větší propojení s míčem, jako tehdy. Hodila jsem a modlila se. Míček skončil přesně tam, kde měl. Hlavu jsem sklonila, rukama se zapřela do kolen a čekala, zda se soupeřce podaří 6 míčky stav změnit. Nepodařilo. A já znova zařvala to své „JO!“ a z očí mi vytryskly slzy. Nevěřila jsem. Vlastně nevěřím doteď. Dojde mi to vždy až při pohledu na pohár.

A vyhlášení? To bylo taky jedno velké překvapení Když si jdete pro tu zlatou medaili a pohár, na nohou máte klubovou vlajku a všichni z Vašeho klubu řvou „Havířov!“… Pocit, který nikdy nezapomenu a nikdy mě neomrzí.

Po vyhlášení turnaje došlo na vyhlášení absolutních vítězů Czech Boccia Tour v jednotlivých kategoriích. Šlo o jednoho člověka z každé kategorie s nejvyšším součtem bodů za turnaj v Havířově, Praze a Plzni. Nedoufala jsem, že bych mohla svou kategorii vyhrát. Věděla jsem ale, že náš Jirka vyhraje tu svou. Mé jméno zaznělo a nám s mamkou spadla čelist. „Havířov!“ opět znělo celou halou.

Líp jsem prostě zakončit sezónu nemohla. Skleněná trofej je má a já jsem nejšťastnější sportovec na planetě Zemi. Díky vy všichni. Však vy víte.