Challenger v Poznani očima reprezentanta
Rok se s rokem sešel a já opět jel na svůj letošní první reprezentační turnaj Poznaň 2024 World Boccia Challenger, který se konal 20. 6. – 2. 7. 2024.
V ranních pondělních hodinách jsme vyjeli do Ostravy k naší předsedkyni Kačce Šnajdrové, kde jsme si přesedli do klubové dodávky. Následně jsme pokračovali do Havířova, kde jsme ještě vyzvedli další spolucestující, a to našeho sportovce Romana Sajdaka a jeho mamku Alču, která s námi jela jako vedoucí výpravy a vydali se na cestu směr Poznaň. Někdy po 15:00 (více jak 8 hodinách v autě) jsme konečně dorazili do cíle, odstavili auto u tělocvičny, ubytovali se na hotelu a do večera odpočívali na pokoji. Nakonec jsme se u večeře potkali se zbylými reprezentanty z ČR a jejich asistenty a spoluhráči – Ondrou Kaasem a jeho tátou, Simčou Blažkovou a její mámou, Jiřinkou Kreibichovou a její mámou a Honzou Zdráhalem a jeho mámou. Probrali jsme plány na další dny a spráskaní jak psi jsme šli spát.
Druhý den jsme nemuseli ráno spěchat. V klidu jsme vstali, posnídali a autobusem se vydali na halu. Z auta jsme si vynesli všechno naše vybavení do nářaďovny na vyhrazené místo pro českou reprezentaci a nachystali si vše potřebné pro následující kontrolu vybavení, která nás čekala před obědem. Při kontrole jsem asi třikrát chytil infarkt, jelikož mi velikost rampy nesplňovala potřebnou délku, ale po asi 10 minutách úporného boje s klasifikátory jsem prošel a do budoucna jsem už poučen a vím, jak se těmto problémům vyvarovat. Zbylé vybavení mně prošlo na výbornou a dostal jsem povolení věci používat při hře. Po obědě jsme si užili zahajovací ceremoniál turnaje a někdy po 17:00 jsme měli hodinu a půl trénink, kde jsem si překontroloval tabulku, jak jezdí míče a zkusil několik herních situací. Po úporném teplém dnu jsme se v podvečer vydali na hotel, povečeřeli, předali si informace, kdo s kým a v kolik hodin hraje, a šli spát, ať jsme na první zápasy fit.
Ve středu, první hrací den, jsem měl pouze jeden zápas, a to v 15:00. Ovšem jako správní fanoušci naší výpravy jsme vstávali ráno, abychom stihli podpořit další hráče, kteří hráli už první zápasy. Po obědě se mi hodina H nenávratně blížila, a proto jsem se začal připravovat na zápas. Mým soupeřem byl německý hráč Ilker Icöz, se kterým jsem se ještě nikdy neutkal. Po velice vyrovnaném zápasu a milimetrových situacích či rozhodování skóre jednotlivých směn posledním míčkem jsem bohužel prohrál 3:2. Hlavu jsem však nevešel, jelikož to byl hezký zápas. Ještě jsme poté podpořili mého týmového spoluhráče z klubu Romana Sajdaka při jeho zápase, pogratulovali mu k výhře a jeli na hotel. Zašli jsme se podívat do vedlejšího nákupního centra, dali jsme si večeři a šli rovnou spát, abychom nabrali síly na následující den.
Ve čtvrtek ráno se nám vstávalo dobře a po výživné snídani jsme se vydali do tělocvičny. Připravovali jsme se na můj druhý, a zároveň poslední, zápas ve skupině, který jsem musel vyhrát. Před obêdem v 11:30 rozhodčí zapískal na pomyslnou píšťalku a odstartoval zápas mezi mnou a opět pro mě novým anglickým hráčem Matthew Berrym. Musím uznat, že hráč to byl docela těžký zápas. Po dvou směnách jsem prohrával 3:0. Neztrácel jsem však naději a ve své třetí směně jsem skóre zápasu otočil na 3:4. V poslední směně jsem udělal drobnou chybičku, po které soupeř ihned skočil, a ať jsem se snažil sebevíc, tak jsem směnu prohrál 2:0. Tím pádem jsem prohrál i celý zápas opět těsně se skórem 5:4. Touto prohrou pro mě turnaj bohužel skončil. Alespoň vím, že jsou přede mnou ještě tvrdé boje na trénincích a musím se ještě ve více věcech zlepšit. 
Tím, že jsme v turnaji skončili, naše povinnosti nekončí. Proto jsme v pátek opět drželi basu s ostatními reprezentanty a od rána je šli podpořit do čtvrtfinálových a semifinálových zápasů, kde v kategorii BC1 postoupil náš hráč Roman Sajdak a Simona Blažková, v kategorii BC2 Jiřinka Kreibichová a v kategorii BC4 Ondra Kaas. Naše fandění sklidilo ovoce. Roman postoupil a v sobotu hrál o bronz. Ondra se Simčou postoupili do bojů o zlato. Všem jsme pořádně pogratulovali a začali je psychicky připravovat na zítřejší zápasy pomocí lichotek a motivační řeči.
Ráno v 9:30 začínaly finálové zápasy, které odstartovala Simča soubojem o zlato a Roman ve stejný čas bojoval o třetí místo. Simča však bohužel svůj zápas nedotáhla do vítězného konce, soupeřce podlehla 6:1 a získala stříbrnou medaili. Naopak Romanovi se dařilo znamenitê, pokračoval na správné vlně ze São Paula, svého protivníka zdolal 7:1 a ukořistil bronzovou medaili. Další finálový zápas se odehrál v 10:40, kdy se Ondra poprvé dostal na reprezentačním turnaji takhle daleko a hned to cinklo. Po náročném a napínavém zápase Ondra vyhrál zlato se skórem 7:5, až to všem, včetně jeho táty, který šel do kolen, vehnalo slzy do tváře. Se všemi výherci jsme pokecali, pogratulovali jim k pěkným hrám a zisku medailí a čekali na vyhlašování výsledků kategorie jednotlivců a slavnostní předávání medailí. Při předávání zlaté medaile pro Ondru a zaznění české hymny mi i ukápla slzička a představoval jsem si, jak bych se cítil, kdybych tam stál já. Večer jsme se všichni vměstnali do jednoho pokoje a udělali si takovou malou oslavu a symbolicky připili na vítěze. S Kryštofem jsme se ještě se všemi rozloučili, jelikož jsme brzo ráno opouštěli hotel a jeli po náročném týdnu domů.
Jsem rád, že jsem si v Poznaní zahrál opět s novými hráči a porovnal s nimi své síly. Turnaj sice nedopadl tak, jak jsem si představoval, ale celkově jsem se sebou spokojený. Vždy jsem zabojoval a prohrál jsem opravdu o vlásek. Vím, co musím ještě dopilovat, abych na Italském turnaji Olbia 2024 World Boccia Challenger (29. 9. – 7. 10. 2024) předvedl skvělý výkon. Nebudu popírat klišé, že si z turnaje odvážím spoustu nových zkušeností, poznatků, zážitků a vzpomínek, to je každému jasné, ale důležité je, aby si každý uvědomil své nedostatky a snažil se na nich zapracovat a jednou tu placku na konci turnaje přebíral třeba on.
Romanova pouť turnajem však ještě neskončila. Pokračoval se svými reprezentačními kolegyněmi Simčou a Jiřinkou v soutěži týmů. V základní skupině se potkali se Saúdskou Arábií a Španělskem. V prvním případě odešli s výhrou, ve druhém s prohrou, což jim zajistilo postup do eliminačních zápasů z druhého místa. Po výhře nad Polskem se dostali do semifinále, kde bohužel nestačili na Francii. V boji o bronz však nenechali nic náhodě a porazili Tunisko. Roman si tak z Poznaně odvezl 2 bronzové medaile.
Mnohokrát děkuji České federace boccii, že mohu pod nimi reprezentovat Českou republiku. Obrovské díky patří také mému klubu HSC Moravia, který mě podporuje a mohu být jeho součástí. Děkuji také celé naší výpravě za příjemně strávené chvíle, vzájemnou pomoc a fandění na zápasech. Určitě velké díky patří i naší vedoucí výpravy Alči Sajdakové a také Kryštofovi, který byl hráčům nápomocen a především mu děkuji já, že tyto náročné turnaje se mnou zvládá a dokáže se o mě postarat jako asistent i jako spoluhráč. Obzvláště v červnu jsme toho měli hodně. Byli jsme na třech turnajích a v Polsku už jsme tahali z posledního.
Samozřejmě nezapomínám ani na mé a klubové sponzory, bez kterých bych nemohl vyjíždět na tyto turnaje. Dík patří Národní sportovní agentuře, městu Ostrava, městu Havířov, Nadaci OKD, České unii sportu, Nadaci ČEZ, Moravskoslezskému kraji, Olomouckému kraji a městu Olomouc a mé rodné obci Kokory.
Za HSC Moravia
Václav Herzinger