První světový pohár v kariéře plný překvapení
Od nástupu do reprezentace si člověk postupně klade různé cíle či milníky. Můj další velký milník byla účast na prvním světovém poháru v kariéře, který se konal na přelomu května a června v brazilském São Paulu. Nikdy jsem neletěla letadlem, tak proč začínat zlehka, dáme tam rovnou hodinu z Prahy do Frankfurtu a 12 hodin z Frankfurtu do São Paula.
Píše se tedy 29. 5. 2024. Cesta na letiště byla docela poklidná, i když z místa bydliště čtyřhodinová, což znamenalo, že náš den začal už pátou hodinou ranní. V 11 jsme se s celou výpravou potkali na letišti. Bez problémů jsme prošli všemi procedurami a kolem druhé odpoledne seděli v letadle, které za pár minut odlétalo do Frankfurtu. Svůj první let trvající necelou hodinu jsem zhodnotila větou “Je to jako ve vlaku.” Jediné, co mi na tom trochu vadilo, bylo nepříjemné praskání v uších při vzletu a přistání. První zádrhel přišel záhy. Nevyložili nám vozíky. Čekali jsme tedy v příletové hale usazeni na nevyhovujících erárních vozících, až personál sjedná nápravu. Naštěstí to díky naší vedoucí výpravy, která si stála za svým, netrvalo moc dlouho.
Následovalo 6 hodin čekání na navazující let, které jsme využili k občerstvení a odpočinku. Dvanáctihodinový let jsme pak strávili v obřím dvoupatrovém Boeingu 747-8. Nic pohodlného to rozhodně nebylo, ale postaráno o nás, co se jídla a pití týká, bylo hezky. Už jsem z toho ale neměla pocit jako ve vlaku, nýbrž jako na trajektu, který se sem tam zhoupne. Asi zvláštní přirovnání, vím. Kdo někdy letěl, asi si umí představit. V São Paulu přišel stejný zádrhel jako ve Frankfurtu. Ovšem naše vedoucí si to opět nenechala líbit, brzy jsme na svých vozících opustili letiště a ocitli se v jiném světě – světě chudoby, kde se schyluje k zimě, takže tam není 30°C, ale pouhých 15°C. 
Dodávkami nás po často rozpadlých silnicích dopravili do přes hodinu vzdáleného paralympijského centra. Jde o velký komplex sportovišť a ubytování. Čekala jsem, že se po 36 hodinách na cestě zavřu do teplého hotelového pokoje a odpočinu si. Chyba! Na pokoje jsme na recepci čekali další hodinu. Brazilci neznají topení, takže v budovách byla ještě větší zima než venku. Když jsme konečně dostali pokoj, přišlo další skvělé zjištění. Na pokoji je 6 postelí a 2 koupelny. Na pokoji nespím jen já a máma, ale s námi ještě Roman a Alča. Ve sprše neteče teplá voda a z kohoutku se samozřejmě napít nelze, takže další nouze. Nazvala jsem to novodobým brazilským survivorem. Nakonec ale teplá voda tekla (i když asi jen 2 minuty a dalších 5 minut ledová) a vodu pitnou nám vedoucí zařídila přes organizátora balenou. V neposlední řadě mají všude zásuvky jen 110V, takže potřebujete redukce. A jídlo? Neustále rýže a fazole, ovoce, sem tam maso (často nežvýkatelné) a to vše v porcích pro dítě, nikoli pro dospělé sportovce. Člověk se těšil na snídani, protože jedině na té si připadal alespoň trochu najezený. Ve volném dnu jsme krátce navštívili centrum města. Vidíte sice hezkou katedrálu či obchodní dům, ale v bezprostřední blízkosti také lidi bez domova, kteří mají na sobě třeba jen spodní prádlo a kus koberce či igelitu. Kousek od brány paralympijského centra pak máte slumy se střechami z alobalu a podobně. Neberte to, prosím, jako stěžování, spíše jen jako náhled do jiné kultury. Mnoho si uvědomíte. Doporučuji zažít. 
Hala však byla hezká a na povrchu to lítalo tak, jak mělo. Hned v den příletu nás čekal první trénink a další den ještě kromě tréninku kontrola vybavení a zahájení. Jsme opět zvyklí na jakousi slávu, tance… tady jsme jen nastoupili do řad podle výprav, 5 zástupců vedení turnaje řeklo své proslovy a byl konec.
Pak už ale nastalo to pravé – soutěž jednotlivců. Když jsem mluvila o uvědomění, tak k němu došlo ale především v mé mysli sportovce. Lze porazit kohokoli, ale také lze být lehce poražen vlastními chybami. Po 2 výhrách ve skupině jsem z prvního místa postoupila do čtvrtfinále, které jsem bohužel vinou několika chyb nezvládla a odvezla si páté místo. Samozřejmě to člověka zamrzí, když ví, že na ten postup měl, ale rozhodně se z toho nehroutím a naopak mám spoustu motivace do dalších tréninků.
Romana čekaly ve skupině 3 zápasy. Z nich prohrál jeden jediný. Hned v prvním totiž narazil na jednoho z nejlepších hráčů světa, kterého, byť bojoval s duší vlka, porazit nedokázal. Zajistil si ale postup do semifinále, ve kterém opět statečně bojoval, ale nakonec si odvezl krásné čtvrté místo, což mu přineslo cenné body do světového žebříčku a posunul se v něm o dost výše.
Já pak ještě dále pokračovala v soutěži týmů. S kolegy se nám po jedné prohře a dvou výhrách podařilo dostat se do čtvrtfinále, kde jsme si bohužel nechali utéct vedení, a vyšlo z toho hezké páté místo. 
Co říci závěrem… Let do Frankfurtu byl opět bezproblémový, ovšem vlivem okolností nám uletělo letadlo do Prahy, takže jsme čekali 9 hodin na další. Světový pohár a výprava na něj byla zkušenost veliká, to bezesporu. Za finanční podporu tohoto výjezdu děkujeme především Heimstaden Havířovské desítce a Nadaci OKD.
Za HSC Moravia
Barbora Skopalová