Přišel zlom aneb 24. mezinárodní havířovský turnaj v boccie očima Barči Skopalové
Ve dnech 22.-24. října se konal 24. mezinárodní havířovský turnaj v boccie, který je už několik sezón součástí seriálu Czech Boccia Tour.
Pátek byl věnován soutěži týmů a párů. Za náš klub nastoupily 2 týmy BC1/BC2, 1 pár BC3 a 2 páry BC4. První tým tvořil Tomáš Medek, Roman Sajdak, má maličkost a posila ze Slovenska, Rasťa Kurilák, druhý pak Jiřina Hladíková, kterou doplnily hráčky TJ Halma Plzeň, Lenka Meisnerová, a SK Kociánka Brno, Anička Vacková. V párech BC3 nás reprezentovali Vašek Herzinger a Jirka Svojanovský. V párech BC4 jsme měli Marka Schmida s Michalem Koutným a Jirku Marsína, který se spojil s Radkem Procházkou z SK Kociánka Brno. Tím, že zápas týmů většinou trvá zhruba hodinu a půl, jsme se celý den až do pozdního odpoledne nezastavili a jeli zápas za zápasem pouze s malými pauzami. Přineslo to ovšem své ovoce a na konci dne jsme zjistili, že jsme posbírali v této soutěži několik medailí. Tým s mou maličkostí získal stříbrnou medaili, Jirka s Vaškem bronzovou, Marek s Michalem zlatou a Jirka s Radkem bronzovou. Jiřinčin tým bohužel na medaili nedosáhl, ale i tak získali spoustu nových zkušeností, které jistě využijí na příštích turnajích. Troufám si říct, že jsme se tímto dobře naladili na soutěž jednotlivců probíhající následující den.
Přišla sobota a s ní boje o postup ze základních skupin. Předchozí 2 turnaje se mi úplně nepovedly a vždy jsem vypadla už v základní skupině. Člověku to nepřidá na sebevědomí, a tak mě často přepadaly myšlenky, že už se to nejspíš nikdy nezlomí a můžu míče odložit do kouta. Kdo mě ale zná, ví, že se tak snadno nevzdávám a věřím, že to jednou přijde. Já sama jsem si myslela, že na tomto turnaji ten zlom ještě nepřijde. Kamarád byl ale jiného názoru, a tak nezbývalo než dát do každého zápasu to nejlepší a čekat, co přijde. Oba zápasy ve skupině byly velmi těsné, ovšem pro mě vítězné, což mi zajistilo vstupenku do večerního čtvrtfinále. I to bylo drama do posledního míče, ale z haly jsem odjížděla s tím, že mě v neděli dopoledne čeká semifinále a v něm jako soupeřka účastnice LPH v Tokiu, Kateřina Cuřínová. Spolu se mnou si postup do nedělních zápasů z naší vlčí bandy vybojovali Jirka Marsín, Marek Schmid, Vašek Herzinger a Jirka Svojanovský.
Neděli jsem začala rozhodnutím – nebudu usilovat o los barvy, nechám soupeřku vybrat si, uberu si tím alespoň trochu stresu, protože už tak ho bude víc než dost. Do semifinále jsem tak nastupovala jako červená, což znamená, že začínám svým podáním celý zápas. “Co se má stát, stane se,” běželo mi hlavou. Po druhé směně časomíra ukazovala vyrovnaný stav 2:2 a já si sáhla na dno. Věděla jsem, že se nesmím vzdát, že pořád můžu vyhrát. Během minuty mezi směnami mi z očí ukáplo pár slz. Asi jsem potřebovala vyventilovat trochu stresu. Třetí směna skončila bodem navíc pro soupeřku. “Nesmí to být tiebreak,” běželo mi zase během minuty hlavou. Věta “Máš na to, jen udrž nervy na uzdě,” znějící z úst mamky mi dodala odvahu. První míč směny se mi povedl a svitla naděje na postup do finále. Když soupeřka vyházela svých 6 míčů, mně zbývaly ještě 4 a vedla jsem 1:0. “Teď, nebo nikdy!” křikla jsem si pro sebe v duchu. Povedlo se mi připsat ještě 1 bod a… můj výraz a gesto na fotce níže mluví za vše. Ten pocit, když se to opravdu zlomí a vám se podruhé v životě podaří porazit paralympioničku a po několika neúspěších se probojovat do finále.
S vědomím, že už mám jistou medaili, se mi dýchalo už o něco líp a do finále jsem nastupovala o poznání klidnější. Ovšem to, že celý zápas skončí po 4 směnách nerozhodně, jsem opravdu nečekala. Šlo se tedy do tiebreaku. Ani v něm nekončilo drama. Se soupeřkou jsme se bily o každý míč. Bohužel mi chybělo to poslední štěstí a skončila jsem se stříbrnou medailí. Na tom ale nesejde, protože… konečně se to zlomilo. Ostatním vlkům trochu toho štěstí chybělo už o něco dřív a nedostali se na stupně vítězů. To ale nevadí, protože vlčí banda přece vždy drží spolu. Děkujeme všem za podporu!
Za HSC Havířov
Barbora Skopalová